V Lošticích se návštěvník prochází synagogou i Kašparovým muzeem a řeší sporné rodinné vazby. V expozici ho zaujmou i „puchýřnaté“ poháry.
Druhý den v Lošticích to už tolik tvarůžkově nevonělo.. Parfém, který ale možná pocházel od močůvky, vítr přes noc rozfoukal.. Anebo možná že si nos pocestného již stačil zvyknout.. Po snídani v hostinci U Coufalů pak hned vyšel do města, aby stihl oběhnout vše, co mu včera večer kavárník od Lišky Bystroušky doporučil.. Nejprve došel k synagoze, krásnému bílému stavení jevícímu znaky pečlivého zacházení.. Už úplné ruině byla před patnácti lety vrácena důstojnost, již si
zasloužila.. Loštická židovská obec patřila k těm větším na střední Moravě, v polovině 19.. století ve městě žilo 483 židovských obyvatel, v roce 1900 jich bylo něco přes sto, z padesáti devíti v roce 1942 přežili holocaust tři lidé.. Také místní Židé se před válkou věnovali tvarůžkářství, samozřejmě existovaly košer tvargle, vyráběné podle pravidel kašrutu.. Ale nebylo to bez rizik: v roce 1928 v domě jednoho židovského tvarůžkáře při sušení syrečků začalo hořet, načež požár
zachvátil skoro celou židovskou čtvrť, třicet hasičských vozů bojovalo s požárem, který zničil šestnáct domů.. Takže pozor při sušení tvarůžků!. Bohužel, v synagoze, kde obnovili i interiér, otvírali až v červenci, takže pochůzkáři nezbylo než pokračovat dál loštickými ulicemi a dojít k domu, na jehož fasádě čněla busta kníratého muže.. Tvář patřila malíři a slavnému ilustrátoru Adolfu Kašparovi a zdobila jeho Památník, který slouží též jako městské muzeum.. Kašpar nebyl zdejší rodák, narodil se v
Bludově, což je kousek dál k Šumperku, ale tady v Lošticích si ještě před první válkou nechal postavit slušnou vilku, na kterou mu vydělala Babička.. Když v roce 1903 poprvé s jeho akvarely vyšla, široké čtenářstvo se do nich zamilovalo – a do Kašpara, tehdy pětadvacetiletého studenta u profesora Pirnera, též.. Dalo by se říci, že co pro Švejka znamená Lada, to pro Babičku Kašpar.. Dosud nejsou lepší ilustrace české klasiky, Němcové, Jiráska, Raise, Wintera
(Mistr Kampanus) – a už ani nebudou.. Příchozí, jenž teď stál před dveřmi a chystal se zazvonit, patřil k mizejícím lidem, které ty obrázky do Babičky ještě dojímají.. Vetchá stařena vlídných rysů s rozkošnými vnoučátky a něžnou Barunkou s pěšinkou mezi vlasy havraními, to je esence lásky a citu v často tak nevlídné kotlině Čech.. Už jako pachole byl nyní již starší muž zatížen jaksi sentimentálně, ještě dřív, než četl, si v té krásně vypravené
české knize knih rád prohlížel titěrnou drobnokresbu, líbilo se mu, jak na obrázcích postavy skotačí, jak jsou křehce a mile pojaty, jak je tam všechno, jak má být, nic není karikováno, nic není odbyto, vše je pojato věrně jako ve skutečnosti, a přitom v jiném, lepším světě.. Silným dojmem pak na něj zapůsobila ale i jaksi imanentní erotičnost některých těch ilustrací, třeba jak „černému myslivci“ leží v klíně ubohá Viktorka, on ji náruživě líbá, ona
leží bezvládně, oddaně, jako hypnotizovaná, za nimi na obzoru horské krajiny zapadá slunce, to slunce Viktorčina života, který je právě ztracen, obětovaný pudové síle, před kterou není pomoci… Od včerejška (viz minulý díl Tvarůžková Bystrouška v Lošticích) příchozí věděl, že Kašpara sem do Loštic přivedl jeho spolužák z akademie Stanislav Lolek, ano, ten, jenž první nakreslil Bystroušku.. Kašpar bydlel tehdy s rodinou v Praze na Kampě, také tam má pamětní desku, sem jezdil od roku
1911 na letní byt, vilka stála na kraji města, z prvního patra měl výhled na Jeseníky směrem k rodnému Bludovu, obklopena byla krásnou zahradou, ze které už dnes nic nezbylo.. Jezdil sem s rodinou až do roku 1932, kdy loštickou vilu vyměnili za chalupu v Rusavě na Valašsku.. Té si již moc neužil, v létě 1934 odjel na Chodsko, neboť dostal zakázku na ilustrace Baarovy Paní komisarky.. Při výletu na Černé jezero ho po cestě
stihla srdeční mrtvice, v lese u cesty asi kilometr a půl od Železné Rudy je u lesní cesty pomníček.. Bylo mu padesát sedm let, takže pozor!. Příchozí tedy zazvonil, za chvíli mu otevřela paní učitelského zjevu, která se na něj přísně podívala a pravila: Chcete do celého muzea, nebo jenom Kašpara?. – Prosil bych celé muzeum, řekl disciplinovaně návštěvník.. – Tak to máte za osmdesát korun, nebo máte nějakó slevu?. – Prosím, nemám, pravil host,
a aby snad odlehčil úvod a udělal příznivý dojem, ukázal na známý Kašparův obraz Josef Mánes na Hané, jehož vybledlá reprodukce visela na zdi hned u vchodu, a pravil: Představte si, že ta Hanačka, jak sedí Mánesovi, byla moje prapraprababička… – Obraz, tedy samozřejmě také reprodukce, se totiž těšil velké vážnosti v rodině jeho prostějovských příbuzných a v malé hlavě, nyní již olysalé, se tehdy zrodila představa, možná podpořená nějakou rodinnou legendou, že ta krásná
Hanačka, kterou si ze zaujetím skicuje Mistr Mánes, bude někdo z rodiny, tehdy ještě rozmístěné po vsích okolo Prostějova.. – A tak sebevědomě dodal: To je z Čech pod Kosířem, že, Mánes tam jezdil a chodil po vesnicích.. – Ne, to je z Palonína, to je Vítkův statek v Paloníně, pravila ta paní nekompromisně.. Máte příbuzné tam?. – Aha, řekl zaskočený falešný příbuzný: Nemám, nebo nevím o tom, blekotal, a bylo na něm vidět, že
o Paloníně nikdy předtím neslyšel, takže jeho teorie stojí pěkně na vodě.. Přísná paní na to neřekla nic, podala mu lístek a pak ho vyzvala, aby na nic nesahal, nesedal a nic neodnášel.. To jí ten návštěvník slíbil a raději už mlčel.. Nemohl se proto ani vyjádřit k podobě takzvané loštické keramiky, jíž jsou věnovány dvě místnosti, do nichž byl poslán.. Což bylo dobře.. Tak jako tvarůžky nejsou díky svému aromatu úplně standardním pokrmem, tak
ony loštické poháry nejsou zcela normální keramikou.. Celý povrch těch nádob je pokrytý drobnými výrůstky, takže vypadají dost bizarně, jako by měly neštovice nebo nějaké jiné puchýřnaté onemocnění.. Ve vitríně jich bylo asi dvacet, daly by se popsat jako nějaké nepovedené amfory, které dlouho ležely v moři, kde je pokryly drobné mušličky či něco na ten způsob.. Vyráběly se však v Lošticích v 15.. a 16.. století, ty puchýře vznikly tím, že hlína, z které
se vypalovaly, obsahovala velké množství pyritu, který se při velkých teplotách projevil tak, že udělal na povrchu nádoby puchýře.. Ty sice nebyly ze standardního pohledu moc pěkné, ale zas měly tu výhodu, že se dobře držely za mokra a třeba i za opilství, takže nepadaly z rukou a mohly na dlani působit příjemnou masáž, byly to vlastně takové akupresurní poháry.. Po třicetileté válce se však už nevyráběly, v Lošticích se na ně zapomnělo, dokonce prý
natolik, že když v roce 1874 jeden loštický občan kopal na zahradě studnu a vykopal asi sto čtyřicet těchto podivných pohárů, nějakou dobu se nevědělo, oč jde.. Pak si také kdosi všiml, že na slavném triptychu Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší jeden přesně takový pohár stojí.. A to v úplném rohu, v polostínu, v té části obrazu, kde Bosch vymaloval peklo… Lezou kolem něho pekelné žáby, jakési divné holé myši, vystrkuje na něj zadnici nějaký
malý nestyda, z okraje poháru se snaží vylézt nešťastník.. Kunsthistorie asi má jiné starosti než analyzovat, odkud se takový hrnec na obraze génia podivností vzal, ale pro Loštice je to zajisté velká věc.. I tady v muzeu se má za to, že by to mohl být pohár právě z Loštic, což by znamenalo, že se ty strupaté číše vyvážely z Hané třeba i do Brabantska, kde se dostaly na stůl velkého malíře.. Ještě zbývá otázka,
co ty puchýřnaté poháry měly symbolizovat, neboť v Boschově světě všechno něco „znamená“.. Inu, je taková teorie, že syfilidu.. Dárek Evropě pár let předtím, než Bosch domaloval svůj triptych (má se za to, že to bylo v roce 1504), dovezli strupatí Kolumbovi námořníci z Nového světa.. Tak se Loštice dotkly nejen tvarůžky, ale i syfilitickou keramikou globálního světa!. Všechno nějak souvisí se vším.. Pochůzkář vyšel z muzea, předtím ovšem poděkoval za vlídné přijetí, nadechl se
a opět cítil, že v ovzduší je něco tvarůžkového.. Za chvíli už seděl na elkole, které ho vezlo vstříc dalším dobrodružstvím.
Loštice, Kašpar, městské muzeum, synagoga, loštická keramika, tvarůžky, Adolf Kašpar