Fosilie z Illinois, dlouho považovaná za nejstarší chobotnici, se ukázala být omylem. Nové analýzy odhalily znaky příbuzné loděnkám.
Nejstarší „chobotnice“ z amerického Illinois měla mít příběh, který obletěl svět, jenže podle nových poznatků o ni jde nejspíš od základů jinak.
Fosilie nalezená v roce 2000 byla po dlouhá léta považována za první známou chobotnici a dostala se dokonce i do Guinnessovy knihy rekordů. Misryoum nyní přináší informaci, že výzkumníci využili moderní technologii, aby ověřili anatomické detaily, které dříve zůstávaly mimo pozornost.
Klíčovou roli sehrála synchrotronová rentgenová fluorescence. Díky ní bylo možné detailněji prozkoumat stavbu orgánu zvaného radula, který u měkkýšů slouží k příjmu a rozmělnění potravy. Právě na tomto místě se ukázal rozhodující nesoulad: fosilie vykazovala nejméně jedenáct drobných „zoubků“.
U chobotnic bývá typicky v jedné řadě sedm až devět „zoubků“, takže tvar raduly do jejich skupiny neseděl. Samotná původní identifikace přitom vycházela hlavně z omezených dat, tedy z vnějšího vzhledu a dojmů, které připomínaly osm chapadel.
V této souvislosti se v praxi ukazuje, jak snadno může i dobře míněné zařazení fosilie spadnout do pasti „podobnosti“.
Nové určení zároveň posouvá pozici tohoto nálezu mezi příbuzné loděnky.. Výzkumníci podle výsledků naznačují, že tělo živočicha se před zkameněním rozložilo tak, že výsledný otisk získal klamavý vzhled připomínající chobotnici.. To vysvětluje, proč se z něj stal dlouholetý referenční příklad v debatách o evoluci.
Pokud totiž nejde o chobotnici, mění se i očekávání ohledně toho, kdy se skutečné chobotnice objevily. Misryoum uvádí, že to podle nového výkladu může znamenat pozdější vývoj, pravděpodobně až v juře, tedy v období zhruba před 200 až 145 miliony lety.
Tehdy se podle kontextu obecně uvádí, že moře pokrývalo rozsáhlé části tehdejší pevniny a vytvářelo podmínky pro rozvoj mnoha mořských živočichů včetně dávných hlavonožců. A právě v takovém prostředí mohl žít i zkoumaný organismus.
Co jsou loděnky? Loděnky patří mezi hlavonožce a jsou známé tím, že v dospělosti mají společně se skupinou příbuzných výrazné znaky typické pro jejich potravní a pohybové strategie.
Na konci je důležité, že podobné revize mění nejen jeden nález, ale i širší obraz vývoje skupin, které často považujeme za „jasně datované“. Misryoum zdůrazňuje, že moderní metody dokážou zpochybnit i nejslavnější interpretace a vrátit do vědy potřebnou opatrnost.