Islandský filmař Hlynur Pálmason ve svém nejnovějším snímku propojuje osobní příběhy s drsnou krásou islandské přírody.
Světu připadá, že podstatné jsou velké události a politické dění, ale islandský režisér Hlynur Pálmason vidí priority jinde. Podle něj na našich životech nejvíce záleží především naše vztahy k lidem v okolí a k samotné přírodě.
Tento umělec, známý českým divákům svými snímky jako Bílý bílý den, se nyní vrací s osobním projektem nazvaným Co nám zbylo z lásky. Film, který vstoupí do distribuce v polovině května, je postaven na autenticitě a prostředí, které filmař dobře zná.
Islandská krajina vás pokoří, což je podle režiséra vlastně docela dobrý pocit. Toto zjištění zdůrazňuje fakt, že skutečný význam umělecké tvorby nespočívá v bombastických kulisách, ale v hlubokém prožitku vlastní malosti vůči přírodním silám.
Pálmason se při natáčení rozhodl obejít bez velkých produkčních manévrů a pracoval pouze se svým nejbližším okolím. Do hlavních rolí obsadil dokonce své vlastní děti, aby zajistil maximální možnou míru přirozenosti v dialozích i celkové atmosféře snímku.
„Film jsem napsal pro lidi ze svého okolí. Čerpal jsem inspiraci z jejich různorodé energie,“ svěřil se Misryoum tvůrce. Projekt vnímá jako velmi skromnou, téměř podomácku vyrobenou záležitost, kde fakta ustupují do pozadí před emocemi.
Práce s dětskými herci probíhala velmi organicky. Protože se jeho děti znají a běžně spolu komunikují, jejich interakce na plátně působí nečekaně autenticky. Pálmason se tak snaží najít jemnou rovnováhu mezi cynismem a sentimentalitou, podobně jako se skládá hudba.
Sám režisér přiznává, že islandská příroda se do něj vepsala mnohem hlouběji, než si dříve připouštěl. Po letech strávených v zahraničí vnímá ostrov s novou citlivostí, kterou nyní promítá do svých děl, aniž by se musel uchylovat k umělým úpravám scény.
Život mimo město je pro něj zásadní inspirací. Většina kolegů filmařů volí spíše metropolitní zázemí, ale on preferuje samotu v divoké přírodě, která mu dává potřebný odstup a klid pro tvorbu.
Zdůraznění vlivu prostředí na kreativitu umělce ukazuje, že autenticita tvorby je přímo úměrná schopnosti tvůrce nechat se pohltit prostředím, v němž se pohybuje, a nebát se v něm ukázat svou vlastní lidskou zranitelnost.